V tomto článku vám přináším rady a moudra velikánů světové fotografie. Desatero jednoduchých citátů obsahuje pravdu prověřenou věky o tom, jak dosáhnout lepších fotografií. Nechejte se jimi inspirovat i povzbudit a zároveň se seznamte s lidmi, kteří psali fotografické dějiny.

Portrétní mistři

„Kdekoliv je světlo, můžete fotit.“

Výroku Alfreda Stieglitze (1864-1946) patří úvod článku hned ze dvou důvodů. Jednak jeho tvorba sahá až do 19.století a je tedy jedním z průkopníků fotografické tvorby vůbec a za druhé je jeho výrok tou nejjednodušší z prostých pravd.

Když mohl Alfred Stieglitz před celým stoletím úspěšně fotografovat nejen portréty, ale i reportážní snímky ve stížených podmínkách pomocí tehdy dostupných dědečků-fotoaparátů, jaké možnosti máme dnes my s brašnou plnou pohotové a lehké digitální techniky? Pokud si občas vzpomeneme na náročné podmínky prvních fotogfrafů, třeba se nám bude s naším „lehkým“ digitálním foťákem a dvěma třemi paměťovými kartami hned chodit snáze.

Foto: Alfred Stieglitz – Georgia O’Keeffe, ruce, 1918, Wikimedia Commons.

Na počátku 20. století založil Alfred Stieglitz uměleckou galerii, kde prosazoval fotografii jako svébytné umění a vystavoval díla svá, i dalších autorů. Nejznámější snímky představují portréty, detaily a akty jeho ženy Georgie O’Keeffe.

Se Stieglitzem spolupracoval další klasik počátků fotografie – Edward Steichen (1879-1973), se kterým v roce 1905 společně založili zmiňovanou fotogalerii. Steichen zkoušel, nutno dodat, že velmi úspěšně, různá témata fotografie, a později zakotvil u portrétů známých osobností (mimo jiné i pro módní časopis Vogue). Za hloubkou portrétů, které fotil, stálo jeho přesvědčení, že:

„Portrét se nevytváří ve fotoaparátu, ale na obou jeho stranách.“

Foto: Edward Steichen – Auguste Rodin, 1902, Wikimedia Commons.

Jinými slovy, každý dobrý portrétní fotograf ví, že musí se svým modelem navázat alespoň krátký vztah, a pokusit se na okamžik nahlédnout do jeho duše, aby se mu podařilo vystihnout podstatu jeho osobnosti.

Reportáž pro neohrožené

Obvykle si nepamatuji nazpaměť ani holou větu, ale citát od Roberta Capy (1913-1954) je výjimkou. Jeho pravdivost objevuji velmi často a zejména pak při reportážním focení lidí, i když pro mne není snadné se jím řídit. Nepatřím totiž zrovna mezi otrlé fotoreportéry. Přesto jeho radu může následovat každý i dnes:

„Pokud se Vám Vaše fotografie nezdají dost dobré, jděte blíže.“

Nutno zmínit, že Robert Capa byl válečný fotograf a fotoreportér, čímž jeho výrok získává poněkud jinou dimenzi. A nemyslete si, že fotil teleobjektivem. Kdepak. Reportéři všech dob se pyšní tím, že fotí spíše na kratší ohniskovou vzdálenost. To, že Capa skutečně žil to, co hlásal, dokládá nejen jeho nejznámější snímek níže, ale i fakt, že zemřel předčasně v indočínské válce.

Foto: Robert Capa – Padlý voják, Magnum Pictures, 1936. Snímek vzbuzuje kontroverzi, protože se objevují důkazy mluvící proti jeho autenticitě.

Další fotožurnalista, tentokrát již z moderní doby, který mimo jiné proslul kouzlením se systémovými blesky Nikon a focením pro National Geographic, Joe McNally (1952) radí:

„Nebalte foťák, dokud skutečně neopustíte lokaci.“

Další zdánlivě jednoduchá pravda, kterou přeci každý z nás automaticky dodržuje. Nebo ne? Kolikrát se mi stalo, že jsem nafotila sérii snímků, pak sbalila filtry, stativ, objektivy a foťák do brašny, jen aby se v tu chvíli objevilo ještě lepší světlo nebo ještě lepší akce na scéně. A kolikrát se mi chtělo vše opět vybalovat?

Všem krajinářům

Citát Anselma Adamse (1902-1984), který tu uvádím, už možná znáte z článku Jak fotit krajinu. Anselm Adams byl totiž fotograf-krajinář. A ne jen tak ledajaký, byl to krajinář s velkým K. Jeho fotografie (níže) byla spolu s dalšími obrázky a zvuky planety Země vyslaná roku 1977 do Vesmíru v sondě Voyager.

Adams vynikal precizním zachycením celého rozsahu jasů ve scéně. Tuto techniku posléze popsal jako zonální systém. Hru světel a stínů poté dotvářel a podtrhoval i při vyvolávání snímků v černé komoře. Dnes vše mnohem snadněji ladíme pomocí křivek a lokální úpravy jasů v počítači. Jeho rada pro tento článek ale nenáleží světlu, ale kompozici, která je neméně důležitým stavebním prvkem každého fotografického díla:

„Dobrá fotografie znamená vědět, kam se postavit.“

Profesionální krajináři se na krásná místa vracejí mnohokrát v období několika let. Při první návštěvě nejprve zkoumají, odkud dostanou nejlepší záběry, jak putuje slunce po obloze, kde a kdy vychází a zapadá a poté se vracejí znovu a znovu „za dobrým světlem“ a různou denní či roční dobou.

Foto: Ansel Adams – Národní park Teton ve Wyomingu a Hadí řeka, 1942, Wikimedia Commons. Tato fotografie byla spolu s dalšími obrázky a zvuky planety Země vyslaná roku 1977 do Vesmíru v sondě Voyager.

Další krajinář, současný fotograf famózních snímků z ptačí perspektivy Yann Arthus-Bertrand (1946), je známý nejen díky svým leteckým záběrům planety Země, ale také svou osvětovou činností, kterou pomocí fotografií propaguje. Aby snížil dopady svých výletů do vzduchu, založil organizaci GoodPlanet, která se zabývá udržitelným rozvojem. U nás jsme jeho práci mohli spatřit na velkoplošných fotografiích v některých městech i v dokumentárních filmech v televizi.

„Země je Umění, fotograf je pouhým svědkem.”

Při focení krajiny nezapomeňme, kdo je tím pravým „mistrem umění“. Třeba se váš pohled skrze hledáček obohatí o další rozměr.

Foto: Yann Arthus-Bertrand. Některé jeho fotografie jsou na jeho webu ke stažení jako tapety na PC.

Trocha poetiky, vždyť fotografie je umění a umění je o pocitech

Aaron Siskind (1903-1991) byl umělcem v pravém slova smyslu – fotil především abstraktní snímky, detaily, struktury, linie, ale i portréty. Jeho dílo je proto vnímáno na pomezí mezi fotografií a malbou. Možná byl ovlivněn tím, že fotoaparát dostal jako svatební dar a první snímky s ním pořídil na svých líbánkách?

„Fotografie je způsob cítění, doteku, lásky. Co jste zachytili na film, je zachyceno navždy. Fotografie si pamatuje drobnosti dlouho poté, co vy jste vše zapomněli.“

Foto: Aaron Siskind – Pleasures and Terrors of Levitation #99, 1961.

Přistoupíme-li k našim fotografiím z toho hlediska, možná si našich snímků začneme o trochu více vážit a cenzora v nás necháme na chvíli spát.

Fotit, fotit, fotit

Henri Cartier-Bresson (1908-2004) je považován za zakladatele moderní fotožurnalistiky. Fotil na nenápadný fotoaparát Leica s pevným ohniskem 50mm, aby na sebe neupozorňoval a nenarušoval magii okamžiku. Žádné zoomy, žádné blesky. Působivost jeho snímků vycházela z toho, co popsal jako sílu rozhodujícího okamžiku, čímž ovlivnil všechny následující generace reportážních fotografů.

Vybrala jsem výrok, který mne opravdu pobavil:

„Vašich prvních 10 000 fotografií je těch nejhorších.“

Začala jsem hned počítat své snímky a zjišťovat, jestli mám už svou „nejhorší“ fázi za sebou. Ať už ano či ne, trpělivost přináší růže a zkušené oko je ve fotografii znát. Proto nezoufejte vy, kteří s focením teprve začínáte a rozhodně to nevzdávejte!

Foto: Henri Cartier-Bresson, 1932.

A jak kvalitu svých fotografií hodnotí fotograf, jehož dílo se dostalo až do Vesmíru, tedy zmíněný Ansel Adams?

„Dvanáct vynikajích fotek za jeden rok je dobrá úroda.“

Jsem nicméně přesvědčená o tom, že Ansel Adams jich měl o něco více… Nezapomeňte však, že vynikající fotografie neznamenají jen takové, které vyhrávají World Press Photo. Jsou to všechny ty, které vyhrávají u Vás. Právě proto se mi líbí citát neznámého autora, která říká, že:

„Jediným fotografem, se kterým byste se měli srovnávat je ten, kterým jste byli dříve.“

Proto si čas od času vytáhnu staré album, abych se s neutuchající zvědavostí stále znova a znova přesvědčovala o tom, že i já jsem se za poslední dobu zlepšila.

Budu ráda, když mi do komentáře napíšete, jaký citát Vás oslovil, jaký Vám pomáhá lépe fotit, nebo když sem přidáte nějaký další, který se Vám líbí.